Nehody a katastrofy, které zbytečně zabíjely
Loni v únoru vybuchl plyn v tepelné elektrárně v americkém městě Middletown. Exploze zabila několik dělníků a desítku dalších zranila. Co víc, poškodila i domy v okolí elektrárny. Většina měst na světě má taková svá slabá místa, která při shodě okolností mohou šířit smrt mezi jejich obyvateli.
Na takových katastrofách a počtu obětí má pochopitelně hlavní podíl člověk. Zanedbáním bezpečnosti, ignorováním historie, selháním výstražného systému. Jindy doplatili obyvatelé přístavních měst na nezodpovědnost správy, která vpustila na dohled obytných čtvrtí lodě s nebezpečným nákladem.
Pokud pak takové tragédie postihly sovětská města, o jejich příčinách a následcích se mlčelo. I dnes se fakta o nich jen obtížně dohledávají.
Kurša, utajená bolest
Sídlo Kurša (mapa) bylo v ruské Rjazaňské oblasti založeno někdy po bolševickém puči v minulém století. Mělo svým obyvatelům, což byli dřevorubci a dělníci dřevozpracujícího průmyslu se svými rodinami, poskytnout to nejnutnější. Žádný komfort. Komunistická vláda potřebovala výsledky, nikoli lidi. Když pak v horkém létě roku 1936 začaly hořet okolní lesy, nikdo také neuvažoval o evakuaci obyvatel Kurši.
V noci na 2. srpna, když se hukot požáru blížil, nasedly místní ženy a děti pro jistotu do úzkokolejného vlaku, který převážel dřevo do nedaleké Tumské. Musely však čekat, až se naloží i dřevo – to mělo přednost. Znamení k odjezdu, dal-li vůbec někdo nějaké, však už přišlo pozdě. Ve vlaku, který vzplál během jízdy, nikdo nepřežil. V samotném městečku uhořelo přes dvanáct set lidí, zachránilo se jich jen několik, které napadlo schovat se ve studni či malém rybníčku, nebo se jim podařilo doběhnout na nedaleký, porostu zbavený kopec.
Tip: Podívejte se na současné fotografie zbytků obce
Atom není hračka
O lidi se nikdo nestaral ani v případě Kyštymu (mapa), sídla, kde bydleli pracovníci závodu Maják a jejich příbuzní. To, co se tam dělo, podléhalo přísnému utajení. V Majáku totiž zpracovávali radioaktivní odpad hned z několika jaderných elektráren a reaktorů ruských jaderných ponorek. Podnik vznikl v Čeljabinské oblasti překotně mezi lety 1946 až 1950, v době, kdy měli sovětští atomoví fyzici jen minimum znalostí a praktických zkušeností. O to víc ale byli popoháněni ve svém díle, aby předehnali Spojené státy americké.
Zpočátku byl vysoce radioaktivní odpad jen tak sypán do řeky nebo uskladňován pod širým nebem, později se tu postavily podzemní betonové tanky. Radioaktivní materiál má tendenci se zahřívat, tudíž byly tanky doplněny o chladicí zařízení. Jeho výkon nebyl dostatečný a jeho funkčnost ani nikdo nesledoval.
Přehřátý materiál také nakonec v jednom z tanků v září 1957 explodoval a odhodil sto šedesát tun vážící betonové víko stranou. Jaderná reakce se naštěstí nespustila, i tak se ale do okolí dostalo asi osmdesát tun radioaktivního materiálu.
Mapa kontaminovaného území po nehodě v Kyštymu. Zdroj: Wikipedia
Místní obyvatele nikdo o ničem neinformoval. Ti zjistili, že něco není v pořádku, až když jim začaly z těla opadávat cáry kůže. Teprve tehdy bylo přibližně deset tisíc lidí z nejbližšího okolí evakuováno. Skrovné informace hovoří o tom, že zahynuly dvě stovky lidí. Rozsah zamoření ani skutečný počet obětí nezná nikdo.
Tip: O havárii v Kyštymu podrobně píše anglická Wikipedia
Ignorantství Borise Jelcina
Milion obyvatel Sverdlovska – nyní Jekatěrinburg, mapa – v roce 1979 jen taktak unikl děsivé nákaze. Přestože oficiální sovětská místa odsuzovala bakteriologické zbraně, své specialisty nechala pracovat na jejich výzkumu. To byl i úkol sverdlovského podniku Biopreparat, který pod velením KGB čile využíval poznatků japonských válečných zločinců pracujících na témže úkolu během druhé světové války v Mandžusku.
Byl pátek 2. dubna. Technik, jenž měl na starosti údržbu filtrů, jeden z nich právě vymontoval, když „padla“. Nechal o své práci vzkaz a odešel domů. Jeho nadřízený pospíchal také a neobtěžoval se zprávu zaknihovat. Noční směna pak zahájila normální provoz a než se na vše přišlo, uniklo do okolí množství prachu se spórami antraxu. Vítr naštěstí vál směrem od Sverdlovsku, a tak se oběťmi jedné z nejnakažlivějších chorob stali jen zaměstnanci přímo v areálu podniku a v nedaleké nálevně.
Vlnu onemocnění nebylo možné utajit, a tak se svedla na černý trh s nedostatkovým masem. Agenti KGB hlídali v nemocnicích lékaře, aby o skutečných příčinách nic neprozradili, a nechali je vyplňovat falešné úmrtní listy.
Sverdlovský komunistický tajemník Boris Jelcin (podobnost jmen s pozdějším prezidentem není náhodná) nechal pozabíjet volně pobíhající psy, otrhat listí se stromů, posekat čerstvě vyrašenou trávu a vše opláchnout hasičskými stříkačkami. Tím se mu ale podařilo nákazu ještě rozšířit. Část postižených se naštěstí povedlo vyléčit a počet obětí se zastavil na šestašedesáti. Nebezpečná výroba se přestěhovala do odlehlejších míst.

Část tajné zprávy CIA ukazuje, jak se o nehodě dozvěděly západní země: od ruských emigrantů: Celý dokument v PDF si můžete stáhnout. Zdroj: gwu.edu
Tématu se opět věnuje anglická Wikipedia. Můžete si také přečíst článek s dalšími dokumenty amerických tajných služeb, které se o havárii zajímaly.
Když se něco pohnojí…
Ve jménu pokroku ovšem hynuli nevinní i v jiných městech dalších zemí světa. Tahání tygra za ocas připomínala technologie uvolňování stlačeného dusičnanu amonného, který od roku 1911 produkoval mimo jiné závod koncernu BASF v německém Oppau (mapa), tovární čtvrti města Ludwigshafen. Některé soli kyseliny dusičné, jako je například dusičnan amonný, mají explozivní vlastnosti. Jiné – třeba dusičnan sodný či draselný – sice samy nevybuchnou, ale přidávají se do výbušnin jako okysličovadla.
V tomto případě byl v Oppau vyráběn a skladován dusičnan amonný spolu se síranem amonným. Obě chemikálie totiž slouží také jako hnojivo, což bývá poznatek, jenž potěší každého pyrotechnika-samouka, nikoli však jeho okolí. Dusičnan amonný je zároveň hygroskopický a při vstřebávání vody se slepí v opravdu tvrdou, kompaktní hmotu. Dělníci v závodu BASF rozbíjeli menší krusty krumpáčem, ale měli dovoleno – dokonce v souladu s bezpečnostními předpisy – na složitější případy použít dynamit.
Tak se stalo i 21. září roku 1921. Do jednoho z dvacetimetrových sil, kde byla zásoba 4 500 tun směsi síranu a dusičnanu amonného, se nikomu z dělníků s krumpáčem nechtělo. Hrozilo totiž, že se chemikálie nad ním najednou uvolní a zasypou ho. Rozhodli se tedy pro dynamit. Explozi slyšeli zcela jasně i obyvatelé tři sta kilometrů vzdáleného Mnichova, v Heidelbergu (vzdáleném třicet kilometrů) vysypané sklo z výloh a oken zastavilo provoz na ulicích.
Místo sila vznikl kráter v průměru přes sto a hluboký dvacet metrů. Čtyři z pěti budov ve čtvrti byly zničeny, zahynulo téměř šest set lidí, desetkrát tolik jich bylo zraněno. A to díky náhodě explodoval jen zlomek všech zásob hnojiv. Škody nikdo nevyčíslil – poválečné Německo se potýkalo s obrovskou inflací a to, co platilo jeden den, bylo už ten další překonané.
Obrázek kráteru v Oppau z dobového tisku. Zdroj: Wikipedia
Další informace opět najdete na anglické Wikipedii, odkazuje se také na další obrázek kráteru.
Nebezpečí v přístavech
Nestává se, že by se města stavěla v okolí muniční továrny. Někdy však obrovské skladiště výbušnin do hustě obydleného místa přicestuje. Děje se to v případě, že plavidla s nebezpečným nákladem zakotví v přístavu. Experti tvrdí, že až do výbuchu atomové bomby nezažil člověk tak mohutnou explozi, kterou by sám způsobil, jako v kanadském Halifaxu (mapa).
Psal se prosinec 1917 a z tohoto přístavu se chystala vyplout norská nákladní loď Imo, čekala však až do večera na doplnění zásob uhlí. Jenže potom nastal večer a vjezd do přístavu uzavřela protiponorková síť. Imo vyplula až nazítří ráno, prakticky ve stejnou dobu jako francouzská loď Mont Blanc vezoucí zásoby třaskavin a munice. Nebyla na to stavěná – teprve nedávno upravili tesaři vnitřní dřevěné obložení prostoru, kam bude umístěn náklad nedůtklivý k necitlivému zacházení.
Nyní se Mont Blanc měla připojit k atlantickému konvoji, jenž se formoval ve vnitřním přístavu. Halifax byl z bezpečnostního hlediska ideální, do vnitřního bazénu Bedford se bylo možné dostat jen úzkým průlivem Narrow, který už od poloviny 18. století spolehlivě hlídala citadela. Právě v tomto místě se obě lodi setkaly. Velitelské můstky spolu komunikovaly prostřednictvím signálů sirén, ne však úspěšně, neboť situaci komplikovala ještě loď vlekoucí napříč Narrows protiponorkovou síť.
Imo se zabořila do boku Mont Blanku a nakonec mohlo vše dopadnout i dobře, kdyby se její kapitán nerozhodl ze vzniklého otvoru vycouvat. Jak se železné pláty trupů obou lodí třely o sebe, odletující jiskry zapálily hořlaviny z poškozených sudů. Vypukl požár. Vyděšená posádka se ho ani nenamáhala hasit a hnala se ke člunům. Kapitán rezignoval a rozkazem k opuštění lodi už jen legitimizoval vzniklou situaci.
Výbuch na lodi zničil část Halifaxu.
Muži z Mont Blanku dosáhli břehu, schovali se v lesíku a až na jednoho, kterého po výbuchu zasáhla do zad střepina, ve zdraví přežili. To neplatilo o obyvatelích Halifaxu, kteří se sešli na nábřeží, aby jim neunikl vzrušující pohled na hořící loď. O jejím nákladu až na velitelství přístavu nikdo neměl tušení a šest minut po deváté 2 600 tun výbušnin explodovalo. Na březích Narrows nezůstalo nic, v celém Halifaxu tlaková vlna zničila nebo vážně poškodila tři tisíce budov včetně tří škol.
Z rozbitých kamen se začaly šířit požáry. V padesát kilometrů vzdáleném městě Truro na opačném břehu ostrova se vysypala okna. Dvanáct dopravních lodí bylo úplně zničeno, dalších dvacet vážně poškozeno. Metrákový kus ocelového žebra Mont Blanku byl později nalezen téměř dvacet kilometrů od epicentra.
Počet obětí nebyl nikdy upřesněn. Představu si lze učinit ze zprávy místních novin o tom, že jeden z místních hrobníků po třech dnech zhotovil už tři a půl tisíce nápisů. Ke všemu se ještě přidaly mrazy a sněhová bouře. Přestože katastrofě předcházela řada provinění, která šetřil soud, nikdo nebyl odsouzen.
Další informace: