Jejím symbolem se má stát síť luxusních, bezpečných a rychlých silnic, kterou vůdce pro své Němce sám naplánoval. Jejich stavba poskytuje obživu nezaměstnaným, jejich otevřením se Německo vyšvihne na špičku světového vývoje. Hitlerovy dálnice zůstávají mýtem nad mýty i 65 let po führerově smrti a 75 let poté, co 19. května 1935 slavnostně otevřel první úsek "své" dálnice mezi Frankfurtem nad Mohanem a Darmstadtem.

Nacistická propaganda odvedla v tomto případě excelentní práci. Podařilo se jí pevně ukotvit obraz geniálního vůdce - modernizátora, který přežívá dodnes. Všichni vědí, že Hitler rozpoutal neuvěřitelně krvavou druhou světovou válku a chtěl vyhladit celé národy. Někteří se ale domnívají, že předtím, než se to jaksi "zvrtlo", byl opravdový vizionář a úspěšný vůdce svého lidu. Méně se už ví, že základy relativního vzestupu Německa za prvních let jeho vlády byly položeny již mnohem dříve a Hitler si pouze přisvojil jejich plody.

Hitler dálnici nevymyslel

Je to tak i s jeho slavnými dálnicemi. Hitler koncept několikaproudé dálkové silnice vedoucí mimo obce bez křižovatek, ostrých zatáček a prudkých stoupání rozhodně nevymyslel. Již v roce 1909 založil motoristický nadšenec, bratr císaře Viléma II. Heinrich, soukromou iniciativu ke stavbě automobilové dopravní a zkušební dráhy v Berlíně, známé pod zkratkou AVUS. Úsek o délce asi deseti kilometrů byl kvůli první světové válce dokončen až v roce 1921 a sloužil jako modelová stavba pro další podobné projekty. První úsek skutečné dálnice o délce 20 kilometrů byl pak v Německu mezi Bonnem a Kolínem nad Rýnem slavnostně otevřen 6. srpna 1932. A to zcela jiným německým politikem než Adolfem Hitlerem.

Byl jím tehdejší kolínský starosta a poválečný německý kancléř Konrad Adenauer. Podobně jako jiní doboví aktivisté, například propagátoři stavby dálnice z Hamburku přes Frankfurt nad Mohanem do Basileje (krátce HaFraBa), lobboval od 20. let za vybudování rychlostních komunikací, které by ulehčily dopravu na dlouhé vzdálenosti. Inspirací jim byly americké highways a "Autostrada" z Milána k severoitalským jezerům, postavená ve 20. letech.

Dálnice byly příliš drahé i pro Němce

Veřejnost ani politici nebyli těmto projektům právě nakloněni. Německo bylo podle obecného mínění příliš chudé pro luxusní silnice. Oficiální místa začala stavbu "Adenauerova" úseku finančně podporovat až tehdy, když si uvědomila, že do ní lze zapojit nezaměstnané, jejichž počet v Německu doby velké hospodářské krize dosahoval závratných výšin. A aby se levná lidskou síla využila důkladně, bylo prý při stavbě zakázáno použití bagrů a další těžké techniky.

Také nacisté se k dálnicím stavěli dlouho odmítavě. Hitler rozpoznal možnosti jejich propagačního využití až po svém nástupu k moci. O to energičtěji se do celé věci pustil. Již měsíc poté, co byl jmenován říšským kancléřem, vyhlásil na automobilové výstavě v Berlíně velkorysý plán na výstavbu rychlostních silnic a v červnu téhož roku jeho vláda schválila příslušný zákon. Hitler převzal od nenáviděné Výmarské republiky nejen projekty na výstavbu dálniční sítě, ale také plán jejího zapojení do boje s nezaměstnaností. V září 1933 zahájil Hitler výkopem na úseku Frankfurt-Darmstadt stavbu "vůdcových dálnic". Ty měly primárně sloužit jako důkaz modernity a pokrokovosti nového režimu. V samotném Německu jich bylo naplánováno postavit celkem 7000 kilometrů. Do začátku války se podařilo stihnout necelou polovinu.

Dálnice - cesta pro armádu

Vedle propagačního efektu měly dálnice přínos i strategický - zvyšovaly mobilitu v rámci Německa a spadaly do plánů budoucí Hitlerovy expanze. Dlužno dodat, že v běžném provozu zas až tak potřebné nebyly. Například i dvacetiletý John Kennedy si po návštěvě Německa v roce 1937 poznamenal, že místní dálnice jsou sice skvělé, ale nemá na nich kdo jezdit. Pro nacistickou politiku zaměstnanosti byly dálnice také spíše jen výkladní skříní. Původního cíle zapojit do jejich stavby až 600.000 dělníků nebylo nikdy ani přibližně dosaženo. Počet pracovníků dosáhl úplného maxima se 125.000 v roce 1936. Výstavba dálnic byla navíc z velké části financována de facto z peněz samotných dělníků - asi 4,5 miliard říšských marek, které si na své dálnice Hitler "půjčil" z fondu prostředků pojištění v nezaměstnanosti, již nikdy nevrátil.